Zde naleznete informace o Letenské pláni a o Letné na Praze 7.

Muži v offsidu

Eman zastihl paní Načeradcovou v bezmezném hoři nad tím, že její děti

pohrdají potravou a uvádějí se tím do zkázy. Pravil: „Chci vám vypravovat

povídku o tom, jak vzniklo levé křídlo Slavoje Žižkov.“

Děti zatleskaly rukama a žadonily, aby vypravoval. Avšak pan Habásko děl, že

bude vypravovat jen pod podmínkou, když budou jísti.

„Jezte tu dobrou polívčičku,“ zaúpěla paní Načeradcová, „pan Eman vám bude

vypravovat pohádku.“

Děti se sklonily nad talířem a pan Habásko počal: „Není to žádná pohádka, ale

opravdivá událost, kterou mi vyprávěl můj zvěčnělej děd, a ten nikdy nelhal, leda

před soudem. Nuže, slyšte:

30. Eman je propuštěn ze služby - obrázek

30. Eman je propuštěn ze služby - obrázek

Paní Načeradcová vyhledala svého muže v krámě s výzvou, aby se vrátil k

znovuzřízenému krbu rodinnému. Ujistila ho, že jej uvítá poklidné teplo a mír a že

v lůně své rodiny užije velkých radostí. Při tom se mu zmínila, že pan Habásko je

zdatná síla a že je věrný k rodině.

Ale její řeč probudila v panu Načeradcovi dřímající oposici.

„Já nechci nic slyšet a dej mi pokoj!“ zavřeštěl. „Nemůžu vás všecky vidět.

Tohle vezme špatnej konec, já to vždycky říkám. Rád bych věděl, po kom jsou ty

děti? Když mně bylo čtrnáct let, tu namazala mi maminka krajíc chleba povidlama

a strčila mně za dveře: ‚Jdi si hledat živobytí, jseš už dost starej!‘ Od tý doby jsem

se živil sám a ještě rodiče podporoval. Tak je to...“

Emanovi staršímu klesly ruce nad rozšitou vestou a jeho zrak zabloudil oknem

na dvůr. Eman mladší slyšel, jak jeho rty ševelí: Sheffield Wednesday...!

Zavrtěl hlavou a opakoval nahlas: „Sheffield Wednesday... Hm... Řekni mi,

hochu, „obrátil se k svému synu, jenž si přišíval knoflík, „proč mají englický kluby

takový divný jména? Tadyhle jsem čet ve večerníku, že týden vedl v lize Derby

County a pak byl předstižen Sheffieldem Wednesday, který doma porazil

Newcastle a má při stejným počtu bodů lepší score a sehráno o tři zápasy míň.

Sheffield Wednesday... Ať si to někdo pováží. Pročpak se, jářku, nemenují

jaksepatří, dejme tomu Viktorka, Union nebo Sparta? Já myslím, že by pak měly

větší popularitu u obecenstva. Sheffield Wednesday! Aby si jeden na tom zlomil

jazyk...“

„Jsem hnedlinko samej konflikt,“ rozjímal Eman mladší, když se za ním

zavřely dveře. V mysli mu vyvstal obraz pana Šefelína. Kdo je pan Šefelín? Je to

otec slečny Emilky a kromě toho syna studujícího. Je to muž černých, ponurých

knírů a chmurného názoru světového. Výchova dětí se řídí prostou, avšak účinnou

poučkou. Podle pana Šefelína má dnešní ženská plnou hlavu světa, takže je nejlepší

odepnout pásek a řezat ten ženský svět; jen tak jim možno vyhnat marné myšlenky

z hlavy. Pan Šefelín netrpí, aby si jeho dcery něco začínaly. Paní Šefelínová se s

ním neshoduje. Ba, zdá se, že svého muže pokládá za starého blázna, který

nechápe, že holky musejí z domu, a když se chtí provdat, že musejí být k

mužským; ovšem nějaké lehkomyslné pletky paní Šefelínová také netrpí. Ale tato

dáma má zřídka kdy příležitost své myšlenky vyslovit nahlas. Neboť pan Šefelín

zahrnuje do své poučky o přehnutí přes koleno a odepnutí pásku také svoji

manželku.

Bylo poledne a otec a syn zasedli ke stolu za sveřepého mlčení. Pan Habásko

starší kladl talíř před svého syna způsobem, který nedbal etikety,

„Hází mně to jako psovi!“ pomyslil si Eman mladší chmurně.

„Bodejť, budu obskakovat facíra!“ odpověděl mu v myšlenkách Eman starší.

Eman mladší dostal celý oběd, aby se neřeklo, že otec nechá svého nehodného

syna hladovět. Ale červenou řípu k masu naložil si otec sám. Toto opomenutí

naznačovalo, že syn, opustiv závod pana Načeradce, pozbyl úcty svého otce.

Eman a jal se líně svinovat cigaretu.

Otec Eman přiskočil a nabídl tlustému pánovi židli. Pan Načeradec zasupěl a

těžce usedl.

„No tak, co je?“ zaútočil na Emana mladšího, „co máte tu sedět a co nemáte

bejt v obchodě?“

„Vy mě máte za nějakýho chamra, že na mně jdete s takovým šmúsem,“ odvětil

Eman.

„Jakýho chamra? Za žádnýho chamra vás nedržím. V krámě je plno lidí a vy si

tu sedíte. Tak moc nepovídejte a pojďte, já to nemám rád!“

Eman mladší byl paní Načeradcovou přivítán s poctami. Tato dáma viděla v

něm dobrého ducha, jenž přináší jejím dětem ztracené zdraví. Za jeho

nepřítomnosti totiž dětičky opět počaly těžce churavět, odmítaly dobré polívčičky a

poděšená matka viděla útočit smrt na svůj dům. Přivolaní lékaři, ten pan dr Brod,

který ničemu nerozumí, i pan dr Krauskopf, který má zlaté ruce, krčili rameny a

říkali, že příroda je mocná a že je třeba změny vzduchu. Pak vzali hříšné peníze,

umyli si buclaté ruce a odešli, aby zase jinde rozšiřovali doktorský zápach.

Vzdělaný člověk vydal se mezitím naproti dětem ke škole. Zavedl je do

Karlovy ulice a tam počal svou vychovatelskou činnost. Tam vytáhl z kapsy

hadrový míč a pravil: „Já jsem Prokop.“

„Já jsem Prokop!“ zvolal Otáček a sahal po míči.

„Ne, já jsem Prokop a kapitán mužstva,“ usoudil Eman.

„Tak já jsem Dvořáček,“ rozhodl se mladý muž.

Paní Načeradcová radila se právě se svým svědomím, jakou sklenici zavařeniny

by měla otevřít, když tu se přiblížil k domu manifestační průvod. Ten průvod měl

malebné uspořádání.

V čele kráčel muž s čepicí na hlavě a v modré zástěře. V ruce nesl láhev, ve

které mezi znojemskými okurkami plaval hadrový míč. Vletěl tam, jak se tvrdilo,

při výkopu z rohu.

Od té chvíle, kdy krutý pan Šefelín přistihl svoji dceru s panem Emanem, byla

na nebohou Emilku uvalena zajišťovací domácí vazba. Pan Šefelín prohlásil, že

nedopustí takové mesaliance, aby rod nuselský se smísil s krví žižkovskou. Svět se

Emilce uzavřel a veškerá radost pohasla. Pro ni už nerozkvétaly fialky a mimosy

na ošatkách pražských květinářek a nad nuselské údolí snesl se stín. Její mladší

bratr připojil se k žalářníkům, špehuje svoji sestru krok za krokem. Toužil ji

přistihnouti při zakázané schůzce a jeho krvežíznivá obraznost si vymýšlela děsná

muka pro zajatou. Žádal svého otce, kterého nazval v duchu Velikým Náčelníkem,

aby vydal dívku kmeni Siouxů, kteří měli svá loviště na Bohdalci.

Starý pan Habásko prohlížel se zalíbením cutaway, který právě vyžehlil a

zavěsil na krejčovskou loutku.

Vtom bylo zaklepáno na dveře.

„Kerej čert?“ pomyslil si pan Habásko a velel „dále".

Vešla jedna žinilková paní a ptala se, jestli je správně u pana Habáska.

„To byste byla,“ řekl ten pán a žádal ruměnou paní, aby se posadila.

Paní se ptala, jestli je ten pán, co má syna.

„Panenko milostná!“ ulekl se pan Habásko, „a co má bejt?“

Žinilková paní mu vysvětlila, že je paní Šefelínová a že má dceru a skrz ten pád

„— a řekněte, co je, že neodvedli práci, a jak si to vlastně představujou,“ tak

zakončil pan Načeradec své poselství k bratřím Šturcovým.

Eman kývl, že je dobře, a vydal se na cestu.

Oba bratří Šturcové byli konfekcionáři a pracovali po léta pro firmu Načeradec.

Bydlili na samém konci Žižkova, tam, kde Kapslovna zírá na nehostinné pláně

Židovských pecí.

„Pane můj,“ počal Josef, „můj duch zalétá do dob dávno minulých, do času

nevinného dětství. Vidím sebe, malého hošíka, jenž s houfem svých vrstevníků

prohání se žižkovskými ulicemi a dychtivým zrakem objevuje svět.

Žižkovské i Riegrovy sady s přilehlými ulicemi byly jevištěm našich dětských

her. Skrývali jsme se v houštinách parku, prchajíce před domnělými

pronásledovateli, hulákali jsme do chodeb domů k rozhořčení domovnic. Však to

račte znát. Ještě dnes vybavuje se mi dětská říkanka, kterou jsme rozpočítávali,

hrajíce si na ‚pykanou‘:

Jakub se ujal slova: „A když se přehnala bouře válečná, tu jsme viděli Union na

vrcholu slávy. Kráčel od vítězství k vítězství. Drtil oba letenské leadry a — bez

urážky, pane — i Viktorii Žižkov. Nezapomenutelná je porážka Sparty, hrdého

mistra, za doby její největší slávy, v poměru l : 0.

Ještě dnes vidím to nádherné bodlo, které dal Dvořáček!“

„Ale taky si to v tý době kolikrát vypil od Viktorky!“ poznamenal Eman.

„Nepopírám,“ odvětil Jakub, „byly takové momenty. Leč Union dovedl mužně

snášet porážku i vítězství.“

Protože už bylo poledne, nevrátil se Eman do obchodu, ale zamířil k domovu.

Eman starší měl návštěvu. Vdova Ouholičková seděla u něho a vykládala, že

nemohla doma tesknotou vydržet a že se musela jít podívat, co dělá pan Habásko.

„Samotné ženě je smutno,“ stýskala si vdova.

Pan Habásko přisvědčil a pravil, že to jsou těžké věci.

„A samotnýmu muži je taky smutno!“ dodala, střelivši významným pohledem

po panu Habáskovi.

Mluvit s hochem, to nic není. Mluvit může každá. I ta zrzavá ficka ze salonu

paní Schmalfussové najde hocha na mluvení, i ta zrzavá, pihovitá a nohatá ficka.

Ale mít vážnou známost, to už je něco. Každá dívka mluví s hochem na svou

odpovědnost. Jestliže však rozhodující kruhy vydají své povolení, že smí mluvit,

pak je z toho mluvení de facto mluvení de jure, čili vážná známost.

Eman tedy dal se horlivě do vychovávání své dívky. Počínal si opatrně a

metodicky. Z počátku ji uvedl do přípravky footballu. To byly zápasy dorostenců a

reserv, které se konají v neděli dopoledne. Emilka následovala Emana na

žižkovská hřiště, aby tam byla přítomna počátkům vyučování. Eman jí vysvětlil

elementární nauky o správném stavění, stopování míče, přehrávání. Rozvinul před

ní theorii kombinační a přízemní hry, co je to kick and rush a jak má vypadat hra

vnitřního tria. Emilka měla dobrou hlavu a brzy pochopila, co je účelná hra bez

příkras, a zavrhovala parády pro galerii. Eman byl pyšný na svou žačku a viděl

přicházet chvíli, kdy bude moci svou dívku bez obav vyvést na velký zápas.

Pan Načeradec udílel Emanovi poslední instrukce na obchodní cestu, když tu

vstoupila do krámu paní Načeradcová.

„Pane Eman,“ pravila ta dáma, „esli byste byl tak dobrej a skočil nahoru k

dětičkám? Dětičky se po vás ptají, dětičky vás chtí, já s nima nemůžu vydržet, tak

buďte tak hodnej, jděte jim vypravovat pohádku, Otoušek říká, že neveme

medicinu, když nebude slyšet pohádku, on je takovej slabej, nechce se mejt, že

neslyšel pohádku, dělá mně tam plnou hlavu. Hanička nechce kasičku, co já s těma

dětma vystojím, tak kdybyste byl tak dobrej —“

„Tak, o čem bych vám měl vypravovat?“ tázal se Eman, když usedl na pelest

postele, na které ležel nemocný Otáček, „chcete, abych vám vypravoval o

vejborovi?“

„O vejborovi!“ zatleskaly dětičky rukama.

„Tak, abych začal z kraje. Když se vejbor narodil, tak ho bylo všude plno. Celá

rodina se musela točit kolem něho, byl všude první a doved řvát na celej dům. Táta

i máma, dědek i bába museli ho střídavě brát za ruku a hopsat s ním po sednici.

Tak to šlo ve dne i v noci. Všechny byli z něho jeleni a jeho tatíček říkal, ‚měl jsem

tohle zapotřebí?‘ Dostali kvůli němu i vejpověď, protože partaje nechtěly

poslouchat vejborský řvaní.“

Potom zavolal si tlustý šéf pana Habáska a pravil: „Teď uvidím, jestli jste co k

čemu nebo ne. Doposud jste mi toho moc neukázal. Jsem zvědavej, jestli uvidím

nějakej vejsledek.“

„A co má bejt?“ tázal se Eman.

„Co má bejt, to vám hned řeknu. Pojedete na tůru. Podíváte se na zákazníky a

ukážete kolekci. Uvidím, jestli uděláte obrat.“

Eman odvětil beze všeho, že se uvidí.

Dny plynuly v utěšeném střídání, v parcích se objevily žluté kočičky jívy i

zelené čepice sadových zřízenců. Po holých akátech hopkovali kosi a lezli lidé,

kteří stříhali suché větve. Slunce se zjevilo i nad Žižkovem a v ulicích žižkovských

se čepýřil jarní vánek. Chůvy se shromažďovaly se svými kočárky na výsluní,

podobajíce se mravencům, kteří vystavují své pupy slunečním paprskům.

   Ze všech končin Prahy, z letenské stráně i ze Starého a Nového Města, z
hlučného Smíchova, vznešených Vinohrad i ponurého Karlina, z Kobylis, Radlic,
Jinonic i Butovic sjíždějí se tramvaje, ve kterých jsou namačkáni lidé jako mazlavé
datle v bedničkách, a všichni mají jeden cíl: nové hřiště u hostince „Na vinici".
A všechno to množství, hlučné, nepokojné a věčně mručící jako moře, nakupilo
se za bariérami. Kolem bariér pobíhají lidé v bílých zástěrách a nabízejí červené
limonády, pivo a horké párky. — Chlapci v placatých čepicích prodávají burské
oříšky, jež sta čelistí nervosně přežvykuje a jež jsou oblíbeny proto, že pomáhají
zahánět nudu z dlouhého čekání.
2
Email:
letenskaplan@email.cz


Google




Name
Email
Comment
Or visit this link or this one