Zde naleznete informace o Letenské pláni a o Letné na Praze 7.

47. Zrození výbora, povídka pro dospívající mládež

„Tak, o čem bych vám měl vypravovat?“ tázal se Eman, když usedl na pelest

postele, na které ležel nemocný Otáček, „chcete, abych vám vypravoval o

vejborovi?“

„O vejborovi!“ zatleskaly dětičky rukama.

„Tak, abych začal z kraje. Když se vejbor narodil, tak ho bylo všude plno. Celá

rodina se musela točit kolem něho, byl všude první a doved řvát na celej dům. Táta

i máma, dědek i bába museli ho střídavě brát za ruku a hopsat s ním po sednici.

Tak to šlo ve dne i v noci. Všechny byli z něho jeleni a jeho tatíček říkal, ‚měl jsem

tohle zapotřebí?‘ Dostali kvůli němu i vejpověď, protože partaje nechtěly

poslouchat vejborský řvaní.“

„Kdo umí lepší řvát, lev nebo vejbor?“ tázala se Hanička.

„Vejbor,“ odpověděl Eman, „tak dál. Když pak vejbor povyrost a začal chodit

do hošenčí školy, tak ho bylo zase plno. Ve škole se pořád hlásil, a když byl

vyvolanej, tak nic nevěděl. Chtěl bejt v jednom kuse pořadatelem, aby moh

zapisovat kluky, který nedávali pozor, ale ukazovali si pod lavicí vobrázky vod

kupce.“

„Jako Velkoborskej, co utírá tabuli, a když neumí, tak se hlásí na stranu,“

poznamenal Otáček.

„A když si hoši hráli, tak chtěl bejt mezi všema kápo, všemu lepší rozuměl a

měl samý řeči. Chtěl hrát jenom v centru, ale pumlíč neudržel a místo do mičudy

kopal do drnu. Chtěl, aby mu vostatní říkali kapitán, a koupil si na pouti píšťalku a

na ni pískal, ať byla chyba nebo ne.

A když se hrálo na Indiány, tak si říkal, že je Vinnetou, rudý gentleman, ale

neuměl skalpovat, ani vyhrabat válečnou sekyru a kluci ho pomenovali ,smrdutej

coyoť. Von křičel, že není žádnej smrdutej coyot, ale šedej grizly, a šel domů

žalovat, že ho šiděj. Tatíček mu řek, ať mu dá pokoj, že není na něj naloženej, a

vejbor brečel, takže matinka vzala plácačku a nandala mu jich. Vejbor řval a

otevřel dveře, aby to bylo slyšet v celým baráku, matinka se styděla a koupila mu

cucavý bonbony, aby byl zticha.“

„Někdy si hráli na čmuchanou a vejbor se postavil ke zdi a čmuchal. Už bylo

pozdě, stmívalo se a mámy chodily shánět děti, aby šly spát. Vejbor stál pořád u

zdi a křičel ‚uuž?‘ — Děti šly domů a odpovídaly ‚eště ne!‘

A když si myly nohy ve škopíčku, tak slyšely, jak vejbor se ptá ‚úúž?‘, a

odpovídaly ‚eště ne!‘. Lehly si do postele a ležely, vejbor čmuchal a křičel ‚úúž?‘ a

děti pořád, že eště ne, a smály se mu. Teprve když byla úplná tma, viděl vejbor, že

je ošizenej, a šel plačky domů.“

„Dostal bití?“ pátral Otáček.

„Jistě že dostal,“ uspokojil ho Eman, „žádnej tatíček si nedá ujít takovou

krásnou příležitost.“

Ukroutil si cigaretu a zapálil.

„Jak to bylo dál?“ naléhaly děti.

„Jak to bylo dál: čas utíkal, všecko stárlo, a vejbor dospěl v muže. A jakej byl v

mládí, tak zůstal i potom. Trochu ztloust, měl moc rozumu, nosil bouřku a

poučoval. Nikoho nepustil od sebe nepoučenýho.

A když už měl nejvíc rozumu, tak vstoupil do footballovýho klubu a stal se

opravdivým vejborem. Chodil do schůzí a tam byli shromážděný samí takoví

vejboři a ty všecky měli k řeči pana předřečníka maličkou poznámku, několika

stručnejma slovy uváděli všecko na pravou míru, vyvraceli jeden druhýmu

námitky, přetřásali otázky a zaujímali stanovisko.

Vejbor se teďka menoval direktor, mluvil do sestav mužstva a poučoval hráče,

jak mají hrát, aby dávali góly. Dbal o to, aby jeho podobenka byla v novinách a

pod ní stálo jeho jméno, že to je jako vzácnej příznivec ušlechtilýho sportu

footballovýho a že je v kruzích sportovců známej a oblíbenej.

Koukal přes vohradu, když hráli přespolní, lanařil a nakupoval drahý

primadony. Na zájezdy dělal sestavy a pak se v novinách psalo o neodpovědným

jednání direktorů, který vyslali na tak významnej zápas takovou nemožnou sestavu.

Léta utíkají, vejbor stárl, byl pořád tlustší a měl čím dál tím víc rozumu.

Poučoval vejbor, poučoval a pak umřel.

A když umřel, tak k jeho poctě uspořádali Vejborův memoriál.“

„Už je konec?“ ptaly se děti.

„Konec,“ přesvědčil vypravěč.

„To byla hloupá pohádka,“ ohrnul Otáček rty. —

„Jakáž pomoc,“ odvětil Eman, „co můžu o vejborovi vypravovat chytrýho?“

Út 10. únor 2009, 01:53:19 CET
kerim003
Email:
letenskaplan@email.cz


Google




Name
Email
Comment
Or visit this link or this one