Zde naleznete informace o Letenské pláni a o Letné na Praze 7.

34. Páně Načeradcovo vyznání víry

Eman a jal se líně svinovat cigaretu.

Otec Eman přiskočil a nabídl tlustému pánovi židli. Pan Načeradec zasupěl a

těžce usedl.

„No tak, co je?“ zaútočil na Emana mladšího, „co máte tu sedět a co nemáte

bejt v obchodě?“

„Vy mě máte za nějakýho chamra, že na mně jdete s takovým šmúsem,“ odvětil

Eman.

„Jakýho chamra? Za žádnýho chamra vás nedržím. V krámě je plno lidí a vy si

tu sedíte. Tak moc nepovídejte a pojďte, já to nemám rád!“

„Jakej jste vy smok, pane šéf, to se nenajde! Nejprve mně oznámí, že na moje

služby nereflektuje a že mě propouští k všeobecný spokojenosti, a najednou si

udělá, proč prej nejsem v obchodě. Voni jsou ale untám.“

„Vy máte, mně se zdá, moc chucpe, že si tak dovolujete —“

„Já si vůbec nedovoluju, vy jste přerušil se mnou obchodní spojení, já mám teď

jiný projekty a je dobře.“

Tlustý pán změnil tón.

„Podívejte se, pane Eman,“ děl tklivě, „já jsem tadyhle nemocnej člověk. A já

jsem ženatej člověk. Vy jste eště mladej, vy nevíte, co ten těžkej stav obnáší. Moje

paní, šak ji znáte, Eman, hodná paní, moc hodná paní, taková se dneska nenajde,

dělá mně těžkou hlavu, jsem z toho celej pryč, mám já to radosti, já vám říkám...

Udělejte mi to k vůli a pojďte se mnou do obchodu, já bych s paní Načeradcovou

neobstál, dyť víte, co ona umí za divy, když si něco vezme do hlavy, už je to na

mně moc, chtějí mě připravit do hrobu, dobře, vemte si mě, já beztoho nemám

žádnou radost na světě, já jsem zbitý muž...“

A tlustý muž těžce zafuněl a utřel si čelo šátkem.

Otec Eman se rozhodl, že se do toho vloží.

„Ženatej stav,“ děl, „je těžkej stav, já sem toho zkušenej. Ale ta mládež nemá o

tom pojem. Copak takovej zelenáč něco ví? Šak ono na něho taky trhne, o to

nemějme starost. Vzpomene si na naše slova a řekne: jojo, depak! Ono všecko

není, jak by mělo bejt. No, já myslím, pánové, že by mezi vámi nemělo panovat

nedorozumění, ale přesná souhra, pročež můj syn Eman nebude dělat strachy, a

všecko může bejt, jak bylo.“

„Tak co?“ zkoumal tlustý muž.

„Byl jsem,“ vece Eman mladší, „dycky poslušnej syn svýho otce. Jak řek, tak

bylo. Ctím jeho šediny. Proto akceptuju váš návrh a považuju věc za

likvidovanou.“

„To bylo řečeno kulantně,“ pravil spokojeně pan Načeradec. Zdvihl se a dodal:

„A jde se.“

„Ba ne,“ zvolal horlivě Eman starší, „já vás jen tak nepustím. Uvařím kafé,

posedíme, popijeme a pak pudem po svejch.“

„Nemůžu nechat paní samotnou v obchodě,“ trval na svém tlustý muž.

„Šak vona — nevídáno, ženská se vyzná.“

„No, když myslíte,“ vzdychl pan Načeradec a opět usedl, „ono není beztoho co

dělat. Krise a tak dále, co vám budu vypravovat.“

„Jenom něco je mně divný,“ vece Eman starší, když prostíral stůl.

„Co vám má bejt divný?“ ptal se pan Načeradec.

„Slyším tadyhle od syna, že račte bejt fanda Slavie. Kolikrát sem o tom

přemejšlel a do hlavy mi to nejde. Bez urážky, pane šéf. Já sem jednoduchej

člověk, ale tento... My tady na Žižkově všechny vzýváme Viktorku. V tom je celej

národ jednosvornej. Že by se u nás výskyt fanda nějakýho letenskýho leadra, to

nebylo nikdá slýcháno. My si se synem kolikrát povídali, že vy, takovej inteligent a

zdejší člověk... neračte mít za zlý, já proti Slavii slovo špatný nemůžu říct, to zase

ne, prosím... Je to mužstvo vynikajících kvalit, který nás dycky dobře

representovalo na mezinárodním foru, ta jemná kombinace, dycky fair hra...“

„Nóó,“ protáhl Eman mladší.

„Ty mlč!“ zahřměl otec, „a nech jednou jinýho mluvit.“ „To vám můžu

vysvětlit,“ ujal se slova pan Načeradec. „Vy říkáte: zdejší člověk. To je právě ta

mejlka. Nezapomínejte, že mám obchod sice na Žižkově, ale můj byt je před

viaduktem. Až k viaduktu je všecko Letná, za viaduktem pak je území Viktorie

Žižkov. To je zeměpisný rozdělení.“

„Vida, na to sem nemyslel,“ přemítal Eman starší, „můžete mít pravdu. Už je to

tak. Před viaduktem je vyznání letenský, za viaduktem panuje Viktorka. Jo ale —“

„Co je?“ tázal se pan Načeradec.

„Vono... já nevím, jak bych jim to řek...“

„No, jen ven s tím,“ povzbuzoval tlustý muž.

„Bez urážky, pane... Já dycky slyším, že páni vod tý vaší víry drží se Spartou,

kdežto křesťani sou víc nakloněný Slavii.“

„Chcete říct, že já, jakožto žid, měl bych bejt při Spartě. No, to zas dovolte. Já

vím, že moc židů jde za Spartou, ale kompletně ne. Já vám něco řeknu. Kdyby celá

náboženská obec i s vrchním rabínem vzývala Spartu, já zůstanu věrnej pěticípý

hvězdě Slavie. Od toho neustoupím. Jak jsem koupil, tak prodám.“

Napil se kávy a pokračoval: „Co vy se ptáte proč a já vám to beze všeho řeknu.

Protože se Slavií jsou spojený vzpomínky na ty moje mladý léta. Já byl mladej

komí, pane Habásko, kolik mně mohlo bejt? Měl jsem pět zlatejch měsíčně a fraj

štaci, v kondici jsem byl u starýho Weila, kdepak je jeho konec? To už jsou ňáký

léta...“

Těžce vzdychl a rozpřádal svou řeč s tesklivou vláhou ve zraku: „Já pamatuju

první zápas s Angličany v Praze. Devátýho dubna roku 1905 nastoupilo mužstvo

Slavie proti věhlasnýmu klubu Corinthians. A hned vám taky řeknu sestavu:

VANĚK — BENDA — JENNY — KOŠEK — BAUMRUK

BENDA II — KOTOUČ — VOPÁLECKÝ

KRUMR — VESELÝ

HEJDA

To bylo mužstvo! Hoši moje zlatý! Dneska — kdepak! Ani čuchat by nemohli.

Slavie byla tenkrát bita 7 : 4. To je trochu divnej, naprosto neanglickej vejsledek.

Jinač to ani nemohlo dopadnout, protože Angličani byli velký technikáři a náš

football byl, tak říkajíc, v plénkách. Všecky čtyři góly dal tenkrát Košek. Pane

Habásko! Měl jste vidět ty dva góly ze sóla. Ten běh! A ty nádherný wolleye! Oči

byste nestačil vykulovat. Šak taky ty centry Baumrukovy! To bylo přihrání. Když

dostal tak zpracovanej míč Košek na nohu, tak bylo neštěstí hotový. Žádnej

brankář na světě nemoh tu šalu držet. Chápete tedy, pane Habásko, že nemůžu bejt

jinej, než jakej sem. Ve slávistický víře jsem se narodil, v tý taky zemřu...“

„Já vás chápu, pane šéf,“ děl pan Habásko starší dojat, „člověk je jen jednou

mladej...“

„No — vzpomínky má každej,“ pokusil se namítnout Eman mladší, „příkladně

ve Viktorce hráli dva Mysíkové a —“

„Mlč!“ zarval otec, „jaký ty můžeš mít vzpomínky, kluku! Mlč, povídám, vypij

kafe a koukej, ať deš do obchodu!“

„Pravda,“ pravil pan Načeradec vstávaje, „poseděli jsme, popovídali si a už

musíme jít.“

 

 


Po 24. listopad 2008, 21:01:27 CET
kerim003
Email:
letenskaplan@email.cz


Google




Name
Email
Comment
Or visit this link or this one