Zde naleznete informace o Letenské pláni a o Letné na Praze 7.

27. Názory vyhlášeného doktora

Příbuzní odebrali se dolů, do salonu, zasedli kolem stolu, dívali se významně na

sebe, kývali hlavami a vzdychali.

JUDr Max Načeradec se ujal slova.

„Takové je to,“ pravil s lehkým politováním, maje na paměti svého

pobloudilého bratra, „to je ta dnešní generace. Kopaná, box a takové věci...

Myslím, že to nepovede k ničemu dobrému.“

Příbuzenstvo mu naslouchalo s úctou, neboť vyhlášený doktor vydělával svou

kanceláří mnoho peněz. Jenom strýc Ignác se odvážil namítnout, že Richard je

starý chlap a žádná dnešní generace.

JUDr Max Načeradec se na něho přísně podíval a pokračoval: „Svět se chýlí ke

zkáze. Židi přijdou k vyhubení, uvidíte. To není samo sebou.“

Vyrovnávací správce Kauders přisvědčil a pravil, že jsou mnohé náboženské

obce v Čechách, kde se dnes nesežene deset dospělých mužů k bohoslužbě.

„Dřívější židé,“ rozjímal vyhlášený advokát, „měli zapadlá prsa a úzká ramena.

Vyhýbali se styku s lidmi a trávili večery v kruhu rodinném, noříce svou mysl do

studia. Byli nevzhlední a budili tělesnými nedostatky posměch. Avšak učenost a

moudrost jim sálala z oka.“

„Ano, my jsme byli učený, to se nám musí nechat,“ poznamenal strýc Ignác.

„A dnes? Běda!“ zvolal dr Načeradec, „jací jsou dnešní židé? Jaká je ta nynější

mládež? Vidíme ji běhat na závodních drahách, vidíme ji skákat střemhlav do

vody. Spatřuje svou ctižádost v tom, aby v rekordním čase dosáhla cíle. Jaké to

časy! Mám koncipienta, který špatně ovládá rozhodnutí Nejvyššího soudu a o

nesporném řízení, správním právu a soudním řádě má nejasné představy. Zato však

můžete se od něho dovědět, kdo je mistrem boxu v bantamové váze, kdo získal

championát Německa ve střední váze za rok 1930. Dávám velmi přesné informace,

kdo je držitel rekordu v běhu na sto yardů za letošní rok, a já vím moc, co ještě.“

„Tak dej pryč toho koncipienta!“ radil vyrovnávací správce.

JUDr Max Načeradec mávl unaveně rukou: „Říkáš — dej pryč, a já vezmu

jiného, ten bude nosit licousy a pískat v kanceláři Sonny boy! Měl jsem takového.

Přicházíval do kanceláře nevyspalý, protože byl společensky angažován. Dělal

předtanečníka a získal dokonce cenu. Tím tak zpyšněl, že mluvil se mnou jenom na

půl huby. Já trpěl, protože nerad měním personál. Když ale přišlo jaro a on mi

přišel na oči v pumpkách, kostkovaných punčochách a skautské košili, tak jsem už

měl toho dost a povídám: ‚Pane Fischl, to tak nejde, buďto jste koncipient, nebo

agent na provisi. A vyndejte lulku z huby, když se mnou mluvíte.‘ — On si udělá,

že prý tento... jako příroda, ven do zeleně, naplnit oči krásou a vůbec. Já na to:

‚Nepovídejte mi žádné řeči, pane kolego, jakápak tady příroda, tady panuje věda

právní, já už měl kvůli vám dvě kontumačky. Když chcete se mnou pracovat,tak

nesmíte chodit v komediantském tričku a ty licousy musejí pryč!‘ On povídal, že

jsem nemoderních názorů, a tak jsem mu řekl, že může jít do zeleně a naplnit si oči

krásou.“

„Je to všecko takový ňáký,“ pronesl přemýšlivě pan Kauders, „dneska je ten

svět, nejlepší o tom nemluvit.“

„Říkám svýmu,“ ozvala se paní Načeradcová žalostně, „povídám mu:

‚Richarde, řekni mi, co máš na těch kopálistech? Jseš přece starší muž a

protokolovanej obchodník a to není kulantní, abys běhal na hřiště a křičel gól! Nedělá

to dobrej dojem a obchod tím trpí. Seď doma, mluv tadyhle s člověkem, co je

novýho, vypravuj poučný věci, já si ráda poslechnu o vzdělanosti.’ — Ale on hned

začne křičet: ‚Dej mi pokoj!‘ prej, ‚já budu s tebou sedět doma, jakej já už nejsem,

s tebou se taky dá mluvit,‘ napovídá toho houf, na jedno slovo má deset, já jsem

nešťastná žena, mně to nikdo neuvěří, jiná užije, jde si s mužem do divadla nebo

do biografu a mezi lidi, já abych seděla doma, co já mám na světě?, on by se mě

rád zbavil, já to dobře vím, nic mi nepovídejte, vy ho neznáte, co je to za špatnýho

člověka, hned křičí, vedle poslouchají, já se musím před lidma stydět, jak si jiný

paničky žijou, když se tak podívám, takhle Michelupová, muž by ji nosil na rukou,

pořád samý: ‚Idinko sem, Idinko tam,‘ jojo, já vám říkám... A teď si vzal takovýho

člověka, aby s ním moh mluvit o kopálistech, já ho chtěla dát pryč, ale copak je s

mým řeč?...“

„Tak už mlč, Hedvičko,“ těšil nešťastnou paní vyrovnávací správce, „to už je

taková jeho povaha a to se nedá nic dělat. Jen když je, chvála Bohu, jinač hodnej

člověk!“

„To je,“ přisvědčila zarmoucená žena, „moc hodnej člověk, to se mu nesmí

vzít!“

„Tak, tak...,“ pravil strýček Ignác, „muž a žena. Jak je to v tý anekdotě.

Neznáte ji? Moc podařená. Tak vám jednou —“

So 18. říjen 2008, 23:40:27 CEST
kerim003
Email:
letenskaplan@email.cz


Google




Name
Email
Comment
Or visit this link or this one