Zde naleznete informace o Letenské pláni a o Letné na Praze 7.

Kavárna Belvedére na letenskem namesti

Kavárna Belvedér na letenskem namesti - obrázek

Kavárna Belvedér na letenskem namesti - obrázek

Zdá se, že se s těmi Belvedéry se na Letné roztrhl pytel. Někteří obyvatelé Bubenče si vzpomenou, že v dobách první republiky se Belvedér jmenoval hotel na rohu ulice Na výšinách (dnes Jana Zajíce) a Korunovační (čp. 903). Byl to prý podnik pověsti nechvalné, tak říkajíc »hodinový« hotýlek. (Dnes je zde studentská kolej Akademie výtvarných umění.) Doputovalo tedy jméno zničeného letenského letohrádku až na štít hodinového hanbince?

Někteří pamětníci vzpomínají na kino Belvedér, jenž vzniklo jako součást tzv. Rážových zábavních podniků v ulici Františka Křížka. Místní hotel Belvedér (píše se Belvedere) byl v roce 1936 přebudován a přejmenován (zřejmě kvůli zmíněné tautologii) na hotel U Rážů. (Pan Ráž byl vrchním a spolumajitelem vinárny Domažlická jizba.) Název Belvedér zůstal pouze pro nevelké kino, v němž se promítaly pozoruhodné, později i retrospektivní filmy. V rámci generální rekonstrukce v letech osmdesátých byl hotel znovu přebudován a navrátil se k původnímu názvu Belvedere. K dovršení vší té »belvederské« horečky: také nárožní dům v Kamenické ulici č. 2/675 (holešovická část Kamenické ulice se dříve jmenovala Pekařská) se jmenoval Belvedér! Byl jedním z nejznámějších domů na Letné (vznikl v letech 1899-1900) a žáci architekta Ohmanna ho vyzdobili reliéfem sv. Jiří a slunečními hodinami. (Stejně získaly jméno Belvedér i jiné domy, stojící o výhled, např. honosná vila v Kunraticích, jež se nachází v ulici Pod Belvedérem.)

Nám ovšem nejde jen o jména, ale o podchycení inspirativního ducha naší letenské lokality. A k tomu náleží dříve proslulá kavárna, která sídlila v patře secesně zkoseného domu na Letenském náměstí, na rozmezí ulic Korunovační a Čechovy. Kdysi tam bývala Městská záložna a dnes je zde pobočka České spořitelny.

Kavárna Belvedér (psala se ovšem Belvedere) patrně přispěla k tomu, že byla Letná obrazně nazvána »výtvarnou republikou«.

kavarna Belvedere


Důvodem k tomuto názvu byla pochopitelně budova Akademie výtvarných umění, která vznikla roku 1902 na okraji Stromovky podle návrhu architekta Václava Roštlapila. Je obklopena ulicemi, jež svými názvy výtvarnou činnost připomínají: Malířská, Sochařská, Kamenická, Keramická a vlastní ulice U Akademie (později i Umělecká). V roce 1925 se Akademie rozšířila o budovu architektury podle návrhu Jana Kotěry a Josefa Gočára. Samostatné oddělení, zvané také Moderní galerie, bylo od roku 1891 umístěno v prostoru Výstaviště, v levé boční budově vstupní plochy před Průmyslovým palácem. V pravé protilehlé budově je umístěno pražské lapidárium. Rozsáhlé sály Akademie, prosklené směrem severním (aby se zachovalo trvalé osvětlení a »nelítaly« zde stíny), umožnily vytvořit významné »školy«, z nich nejznámější byl malířský ateliér Hynaisův a sochařský Myslbekův. (Ten byl později přemístěn do vedlejší budovy ve Stromovce.) Občas se tu ovšem strhly revoluce mladých proti »akademikům«, jak už to v umění bývá; byly tu i třenice národnostní, na které doplatili zejména bouřliváci František Ženíšek a Mikuláš Aleš, kteří byli vyloučeni. Ale to všechno už odnesl čas.

Během své existence vychovala Akademie celou řadu vynikajících sochařů i malířů, figurativních i krajinářů. Od patriarchy prof. Myslbeka přejímal pochodeň sochař Jan Štursa, menší, silný, černý muž s usměvavýma očima, jehož ženský akt, nazvaný Z lázně, nechal J. V. Myslbek umístit přímo v budově rektorátu. Také náhoda tvůrci pomohla. V nedaleké ulici U Průhonu byla kamenická ohrada firmy Gabriel a Kujal, Štursových spolužáků z Hořic, kteří sochaři přepustili polovinu své dřevěné boudy pro jeho monumentální díla, např. pro sousoší Práce a Humanity pro pylony Hlávkova mostu. Podstatnou část svého díla vytvořil zde medailér Otakar Španiel. Z Vídně dorazil na profesuru Max Pirner; později zde »řádil« se svou toulavou třídou krajinář Otakar Nejedlý, který svým žákům dokonce i vařil, zatímco mistr portrétu Vratislav Nechleba, přezdívaný od přátel Dorian Gray, se vyznačoval noblesně bohémským vystupováním. Výraznou osobností byl malíř Hanuš Schweiger, jenž sice nepříslušel k žádnému z moderních směrů, ale byl výborným pedagogem a dbal na profesionální zručnost a pečlivé vypracování díla. Z jeho školy vyšli umělci jako Adolf Kašpar (jenž se proslavil již jako student ilustracemi k Babičce Boženy Němcové), krajinář Oldřich Blažíček, František Kysela (autor scénických návrhů pro Národní divadlo), ale i pozdější "modernisté": Antonín Procházka, Rudolf Kremlička aj.

Většina z umělců pokládala za prospěšné bydlet nebo mít ateliér v blízkosti školy, to jest na Letné a v Holešovicích.

Sochař J. V. Myslbek se zabydlel přímo v Akademii; Max Švabinský se usídlil Na Zátorách v čp. 172, avšak dílnu na mozaiky a vitráž (byl autorem několika barevných oken v chrámu sv. Víta) měl v ulici Dobrovského. V téže ulici bydlel až do konce svého života malíř-impresionista Jan Slavíček.

Pravým střediskem umělecké obce se stala ulice Na výšinách, obsazovaná vesměs lidmi výtvarného řemesla. Bydlel tam svého času nejvýznamnější malíř symbolismu - Jan Preisler, jenž svými malbami obohatil secesní krásu Obecního domu. Sochař Josef Mařatka sice učil na Umělecko-průmyslové škole, ale v ulici Na výšinách si držel ateliér, snad aby měl odtud blízko do kavárny. V domě Na Velehradě (čp. 749-VII) se usídlil malíř a ilustrátor Věnceslav Černý, zatímco vila v ulici Mánesově (dnes Slavíčkově), s freskou Jana Kouly, patřila sochaři Stanislavu Suchardovi. Ve Schnellově ulici č. 21 (dnes Šmeralova) bydlel architekt Josef Havlíček, jenž byl sousedem Bedřicha Feuersteina (Schnellova 1). Arnošt Hofbauer se usídlil v ulici Na baště sv. Jiří (čp.260 -VII); bohémský Vratislav Nechleba trávil drahný čas ve svém ateliéru v Akademii výtvarných umění.

Ti všichni a ještě mnoho jiných byli skoro denními hosty v kavárně Belvedér. Ta se stala, obrazně řečeno, parlamentem »výtvarné republiky«. Místnosti v prvním patře a v létě i stolky, umístěné po pařížském vzoru na prostorném chodníku, sloužily k odpočinku i k výměně názorů, stávaly se dějištěm vzrušených debat. Chodívali sem téměř denně profesor Max Švabinský, výtečný kreslíř a rytec, jenž vedle mistrných portrétů »národních velikánů«: Masaryka, Riegra, zachytil skvělými skicami básníka Kaminského, kritika F. X. Šaldy a např. i Rudolfa Salise, zakladatele pařížského kabaretu Chat noir. Vedle vždy elegantního Švabinského, muže tmavých vlasů a s vousy mušketýrsky zastřiženými, sedával robustní a jadrně se vyjadřující sochař Mařatka, žák Myslbekův, jenž vzpomínal na svůj pobyt v pařížském ateliéru geniálního sochaře Auguste Rodina. Vratislav Nechleba obveseloval společnost historkami z bohémského okruhu Jaroslava Haška. Pražský reportér Eduard Škoda tvrdí, že v kavárně Belvedér panovala vesměs dobrá nálada a družná pohoda. Což teprve, když sem dorazili architekti, jejichž škola byla vysunuta poněkud níže u postranního vchodu do Stromovky. Energický Josef Gočár (sídlil v Čechově ulici č. 31) horlivě diskutoval s Josefem Havlíčkem o plánech na novodobou výstavbu města. Občas sem zabloudili i příslušníci avantgardy - sochař Otto Gutfreund, architekt a scénograf Bedřich Feuerstein, jenž však brzy ukončil svůj život tragicky - skokem z Trojského mostu do Vltavy. Ano, Letná byla výtvarnou doménou, střediskem lidí s tvůrčími zájmy a obrovskými zážitky, i když různých názorů a stanovisek. Pravá demokracie!

My mladší známe kavárnu Belvedér pouze z doslechu. Po vzniku funkcionalistických novostaveb, zvaného Molochov (dle návrhu Josefa Havlíčka, 1936) vznikla příjemná kavárna Letná, která však nikdy původní »belvederku« nenahradila.

Výtvarníci se v našich dobách scházeli v restauraci U Sojků, ve vinárně U Počtů a U koštýře, z části i v sousedské hospůdce U Grombíře na rohu Malířské a U Akademie. Někteří docházeli do jídelny nedalekého hotelu Splendid, kam chodil i spisovatel K. J. Beneš, básník František Hrubín (smutně upíjející ze sklenky minerálku nebo sodovku), herec »z Boží milosti« Karel Höger, malíř Vojtěch Tittelbach aj.

Posledním z legendárních představitelů »výtvarné republiky«, s nímž jsme se seznámili, byl sochař Vincenc Makovský. Původně to byl bohém a tramp (jezdil na chatku Trnu v obci Luka pod Medníkem), ale pak našel uplatnění v Brně a ve Zlíně. Jako profesor Akademie nosil i kee stáru na zádech štafle ze své sochařské dílny na Výstavišti do hlavní budovy, kde měl provizorní ubytování. Ke stáru sedával v hotelu Splendid a vzpomínal na učednická léta v ateliéru pařížského sochaře E. A. Bourdella. "Zlatý řez, kluci, v tom je to všechno," vykládal tehdy nic netušícím estetickým tovaryšům. A vysmíval se těm, kteří si pletli Repina s Rembrandtem. Jako by to bylo dnes!

Jenže v tom byl přece podstatný rozdíl. My mladí jsme si starších umělců vážili, lapali jsme každé jejich slovo, učili se i z nápovědí a náznaků. Neboť chytří učedníci nezatracují práci a znalosti mistrů. Neboť v umění rozhoduje následnost a posloupnost, byť kriticky pochopeená, více než schválnost a planá originalita. Možná, že ti chytřejší na to také přijdou.

St 24. červen 2009, 15:13:32 CEST
kerim003
Email:
letenskaplan@email.cz


Google




Name
Email
Comment
Or visit this link or this one