„Na takové hochy se nezapomíná. Tento mladík slučoval v sobě tolik ušlechtilých lidských vlastností, že mohl býti zářným vzorem pro celou generaci. A ta naivnost, s jakou se nespoutaně radoval z každého sportovního úspěchu, byla až dojemná. Jak osvěžovala náladu v prostředí často materialistickém a jak pod jejím vlivem měkla pak i zdánlivě zatvrzelá srdce,“ vzpomíná ve své knize vzpomínek Slavné postavy naší kopané Ferdinand Scheinost, dlouholetý sparťanský funkcionář.

Premiérové utkání v rudém dresu je pro hráče vždy velkým náporem na psychiku. Zvlášť když je mu devatenáct let a soupeřem je Slavia. 5. října 1924 Poláček tuhle úlohu neunesl a hřiště opouštěl v slzách po porážce 1:2. Slávistickému brankáři Štaplíkovi, který se ho snažil utěšit, odpověděl v duchu chodských bojovníků: „Do roka a do dne se, pane Štaplíku, setkáme, a pak uvidíme, kdo z koho!“. Cesty historie jsou někdy nevyzpytatelné a tak se 4. října 1925 na trávníku opět potkala dvě nejslavnější pražská mužstva. Tentokrát se smál Poláček – Sparta vyhrála 4:2, on sám vstřelil dva góly a po každém běžel podat ruku slávistickému brankáři.

Ferdinand Scheinost ve svých pamětech vzpomíná, jak si s Poláčkem rozuměl a často si ze sebe navzájem dělali legraci. Po přátelském zápase ve španělské Zaragoze, který Sparta vyhrála 6:1, gratuloval Poláčkovi ke dvěma krásným gólům. Skutečnost byla taková, že Poláček vstřelil dokonce čtyři. Zděšený mladík chtěl okamžitě na vlastní náklady poslat do Prahy nový telegram, ve kterém by vše uvedl na pravou míru.

Vrcholem Poláčkovy kariéry ve Spartě byl historický zájezd do Ameriky v roce 1926. A to přitom dlouho vypadalo, že se ho vůbec nezúčastní. Onemocněl a za výpravou dorazil až dodatečně do Paříže. Obavy, že na něj zbude jen místo na lavičce, ho dokonce přiměly nabídnout předsedovi svazu Fantovi, který cestoval s výpravou, že mu bude nosit kufry, když se za něj přimluví.

Jeho strach byl úplně zbytečný. Ačkoliv ve výpravě byli legendární hráči Janda-Očko a Pešek-Káďa, za mořem se všechno točilo kolem Poláčka. Jeho výborné výkony mu vysloužily množství nabídek na přestup do amerických profesionálních klubů. Ale Poláček všechny odmítl - měl jen jednu touhu, jeden cíl: hrát dál za milovanou Spartu. Když však požádal o schůzku s vedením týmu, sparťanská generalita znejistěla. Ale zbytečně – šlo mu jen o jedno: „Když mi zaručíte, že budu stavěn do prvního manšaftu, tak vám slibuju, že nikdy nechci za hru ani halíř. Ale klukům to neříkejte, aby se mi nesmáli, že jsem hlupák. Vám to říct můžu: já hraju kopanou z lásky.“

Ačkoliv by mu to všichni s radostí zaručili, osud chtěl jinak. V době amerického zájezdu zbývalo Jaroslavu Poláčkovi posledních pár měsíců života. První utkání po návratu ze zájezdu nedohrál pro bolesti ledvin a po návratu do rodné Plzně skončil v nemocnici. Přes veškerou péči se jeho stav zhoršoval, až nakonec přišel čas pro poslední přání: „Pochovejte mě v rudém dresu Sparty a ať mě moji spoluhráči nesou na poslední cestě…“

Na jeden z nejsmutnějších okamžiků historie Sparty vzpomínal opět Ferdinand Scheinost: „Desetitisícové vroubili hlavní třídy, kudy se ubíral smuteční průvod. Nejprve hudba, pak čestná četa bývalé plzeňské divise, za ní plzeňské sportovní kluby. Na konec nádherný, věnci obalený vůz, tažený čtyřspřežím běloušů a za ním lkající matka s otcem a bratry. Po obou stranách vozu tvořili čestnou stráž hráči ligového teamu Sparty. Na konec v šestistupu prezidium Sparty, výbor a stovky členstva. Tisícové davy následovaly. Na odlehlém hřbitově sv. Václava v přeplněném krematoriu se rozloučili představitelé českého footballového sportu se zesnulým, který byl do rakve uložen ve spartánském dresu a s fotografií Sparty v ručkách křečovitě sevřených…“

Nikdo se už nedozví, kam až by jeho kariéra dospěla, kdyby mu nebyl vyměřen tak krátký čas. Jaroslav Poláček zemřel ve věku necelých 22 let. 5. ledna tomu bylo přesně 82 let.

Jaroslav Poláček se narodil 5. dubna 1905. Pocházel z Plzně, kde začínal s fotbalem v místní Slavii a Viktorii. Ve Spartě působil v letech 1924-1926, rudý dres oblékl 80krát a vstřelil 74 gólů. V lize měl bilanci 20 zápasů, 21 branek. Dvakrát nastoupil za amatérský výběr ČSR a jednou za národní tým (s Maďarskem v roce 1925 – 2:0). Zemřel v Plzni 5. ledna 1927.

autorem clanku je: Michal Šifalda|