Zde naleznete informace o Letenské pláni a o Letné na Praze 7.
Josef Dobrovský - obrázek

Josef Dobrovský - obrázek

Po Josefu Dobrovskén je pojmenována jedna z ulic na Praze 7 nedaleko Letenské Pláně

Josef Dobrovský (17. srpna 1753 Ďarmoty, nyní Balassagyarmat, Maďarsko – 6. ledna 1829 Brno) byl kněz, český filolog, historik a zakladatel slavistiky v českých zemích. Je považován za vzor kriticky důsledného, racionálního osvícenského vědce. Někdy bývá také považován za představitele tzv. 1. obrozenecké generace. Ačkoli nepsal česky a nevěřil v budoucnost českého jazyka, bývá řazen do české literatury, protože se na záchraně českého jazyka svými filologickými pracemi výrazně podílel.

Byl synem vojína Jakuba Doubravského (změnu jména způsobil chybný zápis v matrice). Jeho otec byl brzy přeložen do Klatov a rodina Dobrovského se usadila v Horšovském Týně. V jeho rodině se mluvilo německy, česky se naučil až na gymnáziu v Havlíčkově Brodě (tehdy Německý Brod), kde studoval od roku 1763. V letech 1767–1769 studoval u jezuitů v Klatovech.

Josef Dobrovský 1753 - 1829Roku 1769 odešel Dobrovský studovat filosofii do Prahy. V roce 1772 se stal novicem jezuitského řádu a připravoval se na misionářskou cestu do Indie. Ta nebyla uskutečněna, protože roku 1773 byl zrušen celý jezuitský řád v českých zemích a Josef Dobrovský se rozhodl dokončit studium teologie v Praze. V roce 1786 byl vysvěcen na kněze.

V letech 1776–1787 působil jako učitel filozofie a matematiky u hrabat Nosticů. V této době s nimi navštívil Rusko a Švédsko.

Roku 1787 se stal prorektorem a v roce 1789 rektorem generálního semináře v Hradisku u Olomouce. Po smrti císaře Josefa II. (1790), však došlo k zrušení seminářů a penzionovaný Dobrovský se vrátil do Prahy, kde dále žil jako uznávaný soukromý vědec ze státní penze a také finančně podporovaný hrabaty Nostici. Právě v této době napsal množství pro slavistiku, filologii i historiografii zásadních prací.

Již v 80. letech se Dobrovský živě účastnil vědeckého života v Praze, působil v Soukromé společnosti nauk. V roce 1784 pomáhal zakládat Českou (resp. Královskou) společnost nauk a v roce 1818 Národní muzeum.

Dobrovský měl také vliv na mladou generaci osvícenců. Jeho žákem se stal František Palacký, ale např. filologii u něj studoval i Václav Hanka.

V roce 1828 přijel do Brna studovat ve zdejších knihovnách. Onemocněl a během hospitalizace v klášteře Milosrdných bratří zde 6. ledna 1829 zemřel. Vypovídá o tom (dnes již vybledlá) pamětní deska na zdi kláštera ve Vídeňské ulici.

Vztah k Jungmannovcům

 Josef Dobrovský nikdy nebyl zapojen do národních cílů skupiny kolem J. Jungmanna, přesto lze říci, že byl příznivcem této skupiny a že jí svou autoritou spíše pomáhal. Do sporu s nimi se dostal v roce 1818, kdy Josef Dobrovský poznal, že Rukopis zelenohorský je falzum a na tuto skutečnost Jungmanna několikrát upozornil. Po vydání rukopisu ho označil za falzum i veřejně. Tento fakt čeští vlastenci nebyli ochotni akceptovat a označili J. Dobrovského za slavizujícího Němce, atp. Jeho dílo pak čeští buditelé nepovažovali za hodna pozornosti, ačkoli jim vytvořilo teoretický podklad pro jejich činnost.

Koncem 20. století se naopak objevila hypotéza profesora Harvardovy univerzity Edwarda Keenana, že by Josef Dobrovský mohl být autorem eposu Slovo o pluku Igorově. Jako jeden z argumentů uvádí slovo „rána“ (ve výrazu „pod ranami“) použité ve významu „úder“, což je ve slovanských jazycích pouze v češtině, v jiných jazycích má slovo „rána“ význam „zranění“. Je to však jen hypotéza a je nutné k ní přistupovat velmi opatrně, zvláště protože Dobrovský byl známý svou vědeckou poctivostí.


Dílo

Fragmentum Pragense evangelli S. Marci, vulgo autographi – dokázal, že zlomek pražský (uložený ve svatovítské katedrále) není psán svatým Markem, ale je výňatkem z evangeliáře v Cividale (9. století) 1722
Co je třeba opraviti v Ungarově vydání Učených Čech
O stáří českého překladu biblického
O zavedení knihtiskařského umění v Čechách
Kritické pokusy jak očistit starší české dějiny o pozdějších výmyslů (1802–1823)
Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache (Zevrubná mluvnice jazyka českého, 1809) – Stanovil pravidla tvorby slov, čímž zabránil další činnosti brusičů (lidé, kteří ve snaze zachránit český jazyk, vymýšleli nová, gramaticky zcela nesmyslná, slova. Dále odstraňovali vžité germanismy podobnými výrazy, čímž přispívali k nesrozumitelnosti češtiny.
Deutsch-böhmisches Wörterbuch (Slovník německo-český, 1. díl 1802, 2. díl 1821 zásluhou Antonína Jaroslava Puchmajera)
Základy jazyka staroslověnského 1822, zakládající práce slavistiky v českých zemích
Geschichte der bömischen Sprache und Literatur (Dějiny českého jazyka a literatury), časopisecky 1791, knižně 1792, 2. vydání 1818 – Jedná se o první dílo, které hodnotí dějiny české literatury. Úroveň literatury hodnotí podle úrovně jazyka a na základě lexikálního, slohového, obsahového a gramatického rozboru písemných památek, proto vrchol českého písemnictví vidí v době veleslavínské.
Über die Begräbnissart der alten Slaven überhaupt und der Böhmen insbensondere (1786)
Dějiny české řeči a starší literatury – 1818 (detailnější zpracování tématu, ale jen do roku 1526)
Vydával také sborníky o české literatuře:

Böhemische Litteratur auf das Jahr 1779 – 4 sešity
Böhmen und Mähren Litteratur auf das Jahr 1780 – 3 sešity
Magazin von Böhmen und Mähren, 1786/87 – 3 sešity

So 24. květen 2008, 11:21:20 CEST
kerim003
Email:
letenskaplan@email.cz


Google




Name
Email
Comment
Or visit this link or this one