Zde naleznete informace o Letenské pláni a o Letné na Praze 7.

Antonín Slavíček ( 1870 - 1910 )

Antonín Slavíček ( 1870 - 1910 ) - obrázek

Antonín Slavíček ( 1870 - 1910 ) - obrázek

 Antonín Slavíček (16. května 1870, Praha – 1. února 1910, Praha) byl český malíř.

Bydlel u ulici
Dobrovského 9/646 nedaleko Letenských sadů

Slavíček je vrcholným představitelem českého umění kolem roku 1900. Slavíček vyšel z odkazu náladového realismu, ale již roku 1898 začíná tvořit obrazy barevnou skvrnou, chvatnou i rozechvělou, která vyvolává dojem pohybu a víření. Byl mistrem v zachycení světla a stínu. V pozdějších letech se setkává s francouzským impresionismem, ten jej však neovlivnil. V pozdějších pracích je patrné uvolňování stylu.

Dětství Antonína Slavíčka

Na konci 19. století začali ve světě vznikat četné moderní umělecké směry, jež se snažily vyjádřit svůj postoj ke společnosti, zdůraznit svobodu jedince a poukázat na nové morální a estetické normy. Jedním z takových směrů byl i impresionismus, který vznikl ve Francii a vzešel z francouzského originálu impression – dojem. Impresionisté, mezi které řadíme především malíře Claude Moneta, Alfreda Sisleyho, Berthe Morisotovou, Eduarda Maneta nebo také Augusta Renoira, se snažili ve svých dílech zachytit subjektivní dojem, vyjádřit svou okamžitou náladu a neopakovatelnost chvíle. Ve svých obrazech zachycovali světská témata, zátiší a krajiny.

Když v Paříži roku 1886 skončila hlavní éra impresionistů, v Čechách se teprve šestnáctiletý Antonín Slavíček ujímá barev a štětce a začíná svou významnou a nenapodobitelnou uměleckou tvorbu.

Slavíček se narodil do rodiny úředníka pražské vysoké školy, měl dvě sestry a staršího bratra, který však zahynul spolu s matkou ještě ve Slavíčkově útlém věku. V šestnácti začal mladý Antonín Slavíček docházet k malíři Emilu J.Lauffrovi a krátce na to vyšel ve významném časopisu té doby – Zlaté Praze Slavíčkův cyklus Měsíce a malby vesnických chalup, které sklidily veliký ohlas. Slavíček se tehdy na základě svého místního úspěchu vydal ucházet o přijetí na jednu z nejproslulejších uměleckých škol v Mnichově, avšak neúspěšně. V této etapě jeho života je zajímavé, že se Slavíček ani přes neúspěch nevzdal svého snu a nepřestal koketovat s myšlenkou navázat na francouzské impresionistické mistry. Neuzavřel se do sebe, jako většina začínajících mistrů té doby, ba naopak, vzepřel se a šel si dál za splněním svých nevelkých přání.



Ve škole Julia Mařáka

Po návratu z Mnichova do Prahy se Antonín Slavíček zapsal do školy malíře Julia Mařáka a spolu s Akademií výtvarných umění vystudoval střední školu. Zlomovým bodem v jeho mladém životě byla smrt jeho matky a staršího bratra, ve kterém se Slavíček vždy velice vzhlížel. Vlivem velkého citového strádání a propasti, která po tragédii vznikla mezi ním a zbytkem rodiny pro jeho uzavřenost, se Slavíček uchýlil k víře. Stal se noviciátem v moravském Rajhradě, avšak naštěstí ještě před složením slibu couvl a vrátil se zpět k umění.

Na Akademii výtvarných umění se setkal s mnoha dalšími, později významnými, umělci – B. Dvořákem, V. Březinou, F. Pečinkou, J. Minaříkem, J. Panuškou atp., kteří provázeli jeho umělecký život. Studenti byli zaměřeni především na malbu zátiší s figurami, se svým učitelem Juliem Mařákem jezdili do Veltrus, Bechyně a Okoře, kde pozvolna začínali s malbou krajiny.



Krajinářství – vliv francouzského impresionismu

V polovině 90. let vystavoval Antonín Slavíček své tzv. Stříbrošedé práce, tedy obrazy zachycující františkánský klášter v Bechyni a krajinu z okolí Staré Boleslavi, která je významná svou dokonalou modelací světla a stínu a stříbrno-šedými odstíny.

Zároveň vystavuje v Umělecké besedě v Praze několik svých studií.

1) Studie kosatců

2) Studie kosatců II.

3) Macešky

V 90. letech se Antonín Slavíček stal spolu s Antonínem Hudečkem hlavním představitelem druhé fáze impresionismu v Čechách. Díky Juliu Mařákovi a Antonína Chittussiho se seznámil s díly francouzského impresionismu a na základě toho se začal věnovat krajinářství. Na konci 19. stol. dosáhla generace krajinářů svého vrcholu, v čele stanul kromě Slavíčka také jeho kolega z pražské Akademie František Kaván. V popředí děl byla dokonalá modelace krajiny a její, téměř plastická, forma.

Dalším vlivem na Slavíčkovu tvorbu byly Baudryho obrazy, které Josef Schusser přivezl z pařížské Opery. Na Slavíčka zapůsobilo silným dojmem především užití barev a elegance, s jakou byly obrazy malovány.

Ve chvíli, kdy Antonín Slavíček teprve hledá, dosahují jeho spolužáci z Akademie výtvarných umění vrcholu své tvorby, ale v zápětí upadají v nezájem. Určitým vlivem je i jejich přechod k moderním uměleckým směrům, jakými byla dekadence, expresionismus a dadaismus.



První významné výstavy

Roku 1898 se Slavíček zúčastnil expozice Spolek výtvarných umělců Mánes, kde předvedl svou podzimní řadu:

1) Na podzim v mlze

2) Břízová nálada

Díla tvořila střed celé expozice a byla součástí kompletního podzimního cyklu Padání listí (z roku 1895) – Podzim ve Veltrusech (r. 1896) – Podzim ve Hvězdě (r. 1896) – Na podzim v mlze (r. 1897) – Břízová nálada (r. 1898). Slavíček na této výstavě sklidil ohromný úspěch a také kritika jej vynesla do výšin, odkud Slavíček mohl pozorovat, jak je úspěch pomíjivý a jak je pro něj zapotřebí tvrdě pracovat.

Roku 1895 se Antonín Slavíček oženil s Bohumilou Brynychovou. Záhy, když měl koho zabezpečit a měl možnost se usadit, změnil styl své malby a z ponurých maleb se staly jasné a sluncem prozářené krajiny. Jedním z takových děl je i Slunce v lese z roku 1898, které tvořilo protějšek zasmušilé Břízové náladě.

Od roku 1899 – 1901 začal Slavíček hodně cestovat, navštívil např. Sloupnice, Osík, Chotěboř a také odlehlé části Prahy. Odsud vznikly obrazy:

1) Odlehlý kout (rok 1900)

2) Klášter Blahoslavené Anežky (rok 1901) - malba byla propojena s láskou k dějepisu, autor při malbě ztvárnil i osudy lidí, kteří v dané oblasti žili.

Slavíček přešel k sytým barvám a jemné a pečlivé doteky štětcem nahradil barevnými skvrnami, které do sebe splývaly. Z uzavřených prostorů tmavých lesů přešel ke krajinám rozpínajících se do šířky. Na krajinu se zpravidla díval shora, modrá obloha vždy zaujímala jen malé množství obrazu (pro což byl často kritizován), prostor zalévalo jasné slunce.

3) Červnový den (z roku 1899)



Smrt Julia Mařáka, Slavíček přijímá jeho místo

V roce 1900 se Antonín Slavíček po smrti Julia Mařáka ujal role učitele v pražské Akademii a odjel se skupinou umělců do Okoře. Odsud a pak také z Prahy pochází jeho vrcholová díla. Při malbě používal převážně odstíny olivové, šedozelené, šedé, šedofialové a tlumené tóny červené.

1) Zahradní zeď (ve Hvězdě) – významná pro své přechody barev v záři světla, odstíny zelené, růžové, olivové, modré, modrozelené a zlaté.



Cesta do Kameniček

Mezi nejvýznamnější Slavíčkova monumentální díla se bezesporu řadí obrazy malované ve vesnici zvané Kameničky. Odsud pochází např. Kameničky, Studie pohřbu v Kameničkách, Jatky v páté čtvrti.

Do Kameniček umělec poprvé zavítal na počátku roku 1903, kam se dostal na doporučení přítele - spisovatele Jana Herbena a K. V. Raise. Nejprve zde začal malovat varianty vesnických domů, na podzim ztvárnil svůj nejvýznamnější obraz – U nás v Kameničkách. Obraz je významný už jen tím, jak moc zaznamenává změny v autorově vnímání a pocitech. Obloha zde zaujímá téměř polovinu plátna, tahy štětcem jsou jemné a pečlivé, což je vidět zejména na břízách a jeřábech, které lemují silnici.

Na obrazech z Kameniček jsou patrné zárodky impresionismu, přesto se mnoho odborníků shoduje na tom, že Slavíčkova tvorba nebyla impresionistická, nýbrž pouze variací tohoto francouzského směru.

1) Vítr v kameničkách

2) Silnice

3) Horská cesta

Naposledy maloval Slavíček v Kameničkách roku 1905, poté se vrátil do Prahy a od podzimu 1905 se stal zasvěceným malířem krásné Prahy.

1) Mariánské náměstí

2) Pláň na Letné – v šedofialových odstínech, nedokončeno.

3) Eliščin most – olej na plátně, jedno z nejrozměrnějších pláten.

V letech 1906 – 1908 začal Slavíček opět cestovat a navštívil vesnice Kraskov, Oldřichovec, Německá Rybná a vrátil se i do Kameniček.



Paříž

Na sklonku svého života se téměř čtyřicetiletý Antonín Slavíček vydal se svými spolužáky z pražské Akademie – J.Minaříkem a S.Lolkem do Paříže. Na cestu se dali 20. dubna 1907.

V pařížských galeriích se Slavíček sešel s předními impresionisty, přičemž nejvíce na něj zapůsobila díla Edgara Degas, Moneta a Renoira. Při svém pobytu ve Francii namaloval:

1) Pařížský bulvár v dešti

2) V Paříži

3) Seina v Paříži

V Normandii jej oslovilo dílo impresionisty Milleta – Kostel v Greville, a na základě toho namaloval obraz Kostel ve Fecamp.

Na základě rozporuplných dojmů z Paříže vznikla po návratu do Čech díla Praha z Letné nebo Praha od Ládví. Zároveň je v jeho dílech patrný boj imprese s expresí, klíčovými tématy se znovu po několika letech stávají kosatce, záhony květin a letenské a luhačovické aleje.

1) Kosatce – užití temných barev (vliv Francie)

2) Slézy

3) Luhačovické aleje

4) Alej v Luhačovicích

Vlivem vlámských mistrů ze 17. století, s jejichž díly se Slavíček setkal ve Francii, začal malovat zátiší.

1) Zátiší se zeleninou

2) Zátiší s porcelánem

V roce 1908 vznikly první monumentální obrazy Prahy. Slavíčkův Pohled k Tróji byl malířem Milošem Jiránkem označen za obraz plný energie a Slunce. Využil zde odstíny šedobílé, modrobílé, růžovobílé a fialovobílé. Na hladině řeky se zrcadlí krajina, celkově je autor téměř opomněl perspektiva.

1) Trhy

2) Ze staré Prahy – obraz Starého Města pražského

3) Praha od Ládví

4) Praha z Letné

Od návratu z Francie se Antonín Slavíček zabýval jedinou myšlenkou – chtěl namalovat chrám sv. Víta. Na konci roku 1908 začal rozpracovávat své studie ke stavbě pražské katedrály, uvědomoval si však, že bez přesných znalostí konstrukce, stavebního řádu a celkové architektury jen stěží dokáže namalovat propracovaný obraz této katedrály. V září téhož roku věnoval architektovi Kamilu Hilbertovi první náčrty. Hilbert se všemožně snažil, aby bylo Slavíčkovi povoleno pracovat na nádvoří Pražského hradu, po celou dobu vzájemně spolupracovali. Třetí varianta pražské katedrály už byla barevná, malována temperami a dnes se nachází v Národní galerii v Praze.

Na počátku roku 1909 Slavíčkovi těžce onemocněla žena, a proto zanechal svou rozdělanou práci a odjeli spolu z Prahy, do vzdáleného Dubrovníka. Ani zde však nezahálel, vrcholem jeho zdejší tvorby jsou obrazy přímořské oblasti nazvané Marína a Dubrovník.

Závěr jeho tvorby a zároveň konec života je doprovázen drobnými úrazy, po nichž už Antonín Slavíček nebyl schopen malovat. Pomalu se smířil s faktem, že mnoho svých děl, včetně Chrámu sv. Víta, nikdy nedokončí. Když jej v srpnu roku 1909 zasáhla mrtvice, vzdal se víry v lepší budoucnost, stagnoval svou tvorbu, uzavřel se do sebe a v únoru 1910 si po další prodělané mrtvici vzal sám život.
So 31. leden 2015, 09:38:38 CET
kerim003
Email:
letenskaplan@email.cz


Google




Name
Email
Comment
Or visit this link or this one